O mně

Můj příběh

Jmenuji se Zdeňka a jsem klavíristka a učitelka hudby. Když sedím u klavíru, zapomínám na vše kolem, jsem zkrátka sama sebou. Baví mě hrát pro plný sál i pro poloprázdnou kavárnu. Užívám si, když ke mně přichází nové hudební myšlenky a já si vytvářím své vlastní skladby. Fascinuje mě, když z pouhých motivů vzniká skutečná skladba zapsaná v notách, zbožňuju nahrávání videí a jejich sdílení s kýmkoliv na světě. Absolutní euforii zažívám, když se tohle všechno spojí a moje vlastní skladba zaujme někoho natolik, že si ji chce sám zahrát.

Přitom ještě před pár lety jsem si myslela, že mému klavírnímu nadšení už úplně odzvonilo. Byla jsem přesvědčená, že moje hraní nikoho nezajímá a především, že mě nikdy nemůže uživit. Klasických klavíristů jsou tisíce – proč bych zrovna já měla být ta vyvolená, které se podaří prosadit? Měla jsem chuť to všechno zahodit a přijmout realitu takovou, jaká byla. Přitom jsem tomu už dala tolik…

Odmalička mě bavilo sedět u klavíru, předvádět se před publikem, pořádně to rozjíždět v dramatických pasážích i vychutnávat si lyrické části. Nevadilo mi celé dny pilovat techniku i nejmenší výrazové nuance, nebylo mi zatěžko cvičit o víkendech a prázdninách. Ve volných chvílích jsem si pro radost improvizovala a skládala své první pokusy. Vydržela jsem u klavíru i tehdy, kdy se ostatní chystali na mejdan nebo do kina. Měla jsem totiž svůj VELKÝ SEN – dostat se na prestižní pražskou Akademii múzických umění a klavírem se v budoucnu ŽIVIT.

Nebylo to lehké, ale nakonec po šestileté dřině na konzervatoři to VYŠLO a na AMU mě PŘIJALI! Byla jsem v naprosté EUFÓRII a měla pocit, že mi u nohou leží celý hudební svět. Nepochybovala jsem o tom, že teď mě čeká pohádkový život mezi nadpozemskou klavírní elitou, nekonečný počet ohromujících příležitostí, koncertů a nabídek ke spolupráci.

Jenže realita byla poněkud odlišná. Po profesní stránce jsem byla nadšená. Prostředí na AMU bylo ohromně motivující, moje profesorka se mi maximálně věnovala, se spolužáky jsme věčně věků řešili nahrávky, skladby a slavné pianisty.

Velmi brzy jsem ale zjistila, že ani mí noví spolužáci, které jsem tak dlouho obdivovala na nejrůznějších soutěžích během celého svého dětství, NEMAJÍ KONCERTY pětkrát do týdne, dokonce ani jednou měsíčně. Často měli stejně jako já JEDINÝ VELKÝ KONCERT za celý rok – ten povinný, v rámci studia.

Tak si představte, že cvičíte celý rok na to, abyste zahráli JEDEN hodinový recitál ZPAMĚTI, před celým sálem kvůli nějakému zápočtu. Když chcete hrát častěji (ne proto, že byste chtěli zbohatnout nebo být slavní, chcete prostě hrát, protože vás to baví, protože to je smysl vašeho života), musíte si sál PRONAJMOUT. Jste sice student, který nemá šanci z lístků na nájem vydělat, ale žádné slevy neexistují. Posluchači Vás neznají a tudíž je nezajímáte. Vlastně ani ta vážná hudba nikoho moc nezajímá. Tápete, nevíte, kde je chyba, vždyť jste se tak snažili. Zkoušíte obvolávat ze zoufalství i ZUŠky, kde byste si koncert mohli obehrát. Už se mi i stalo, že na jedné ZUŠ na můj koncert ZAPOMNĚLI.

Konečně mi začalo docházet, že hraním se živit zkrátka nedá. Že i ti nejlepší absolventi AMU jdou vydělávat peníze jako učitelé hudby. Že představa oslňující pianistky v krásných šatech ohromující plné sály je zkrátka naprosto mylná. Samozřejmě existovaly i jiné možnosti, jak se klavíru věnovat nejen sólově, ale ani to nebylo o moc jednodušší. I v komorním souboru totiž musíte velmi tvrdě bojovat o své místo na slunci a i tak to není k uživení. A třeba v orchestru není klavírista potřeba vůbec nebo jen na pár specifických skladeb. Nebála jsem se ani populární hudby, s obrovským nadšením jsem se vrhla po příležitosti hrát na klavír v jednom slavném muzikálu, ale zkoušet 14 dní zadarmo si můžete dovolit opravdu jen na vysoké, v běžném životě už ne.

Tak jsem tedy sklopila uši a vrhla se na učení. Nebyla jsem žádná začátečnice, učím od 19 let, jen jsem svoji pedagogickou kariéru brala spíše jako takový fajn přivýdělek. Poté, co jsem dostala svůj vysněný diplom z HAMU mi však nezbylo nic jiného, než se na učení vrhnout naplno.

Což o to, učení mě vždycky bavilo, jen to hraní mi zoufale chybělo, všechna ta dřina, tolik let a teď jsem toho měla nechat. Připadala jsem si jako vrcholový sportovec, který na vrcholu svých sil musí se sportem přestat.

Ta frustrace a hořkost byla nepopsatelná.

Na Vánoce v roce 2016 jsem brouzdala po internetu a hledala nové koledy pro své žáčky. Místo toho jsem pro sebe objevila fantastickou virtuózní úpravu Bell Carol od Davida Hickena. Byla jsem tak nadšená, že jsem si ještě ten večer koupila noty v PDF a běžela s notebookem cvičit ke klavíru. Ta úprava byla perfektní – efektní, technicky náročná, pro profesionála dobře hratelná, ale hlavně – pro posluchače naprosto strhující. To video mělo kolem tří milionů zhlédnutí!

Za měsíc jsem měla nacvičeno a koledu jsem se rozhodla natočit jako své PFko na YouTube. Měla velký úspěch, moji žáci i jejich rodiče byli překvapení, že tak dobře hraji na klavír! Vůbec nikdy mě předtím neslyšeli. I pro děti to byla velká inspirace a když mě pochválil sám autor, byla jsem v sedmém nebi… Třeba ještě není vše ztraceno!

Od té doby jsem ušla kus cesty, natočila několik dalších videí a našla zase novou chuť a energii hrát. Díky YouTube nemusím řešit drahé koncertní sály, ale můžu hrát KDYKOLIV a pro KOHOKOLIV z celého světa. Také jsem pochopila, že se nemusím nutně zaměřovat jen na vážnou hudbu, ale zamilovala jsem se do filmových melodií a konečně se také vrátila k tomu, co mě bavilo už jako malou – k tvoření VLASTNÍCH SKLADEB. Navíc můžu využít svých pedagogických zkušeností, dokážu odhadnout, co se dětem líbí, jaké mají rády náměty, co se jim dobře hraje. Vím, co bude sedět jejich malým ručkám a co se jim bude dobře pamatovat. Navíc věřím, že i učitele klavíru baví hledat stále nové a nové materiály pro své žáky, ať už jsou určeny pro radost, na školní vystoupení nebo dokonce na soutěž.